Grossglockner mezi svátky: Když plány padnou, hory stále čekají

Sedmadvacátého prosince, někdy po obědě, vyjíždíme směr Rakousko. Cesta se táhne, ale to tak většinou bývá, když míříte k horám – doma čas uteče jak voda, ale jakmile nasednete do auta, kilometry se zdají nekonečné.

Původní plán zněl jasně: pěkné lezení na Schwarze Wand v pohoří Venediger. Kolem desáté večer jsme na místě, rychle balíme a padáme spát. Budík nemilosrdně řve ve tři ráno.

Když tělo řekne ne

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem se před výstupem opravdu vyspal a cítil se skvěle. Natěšeně se otáčím na Martina: "Tak jak jsi se vyspal? Šup ze spacáku a jdeme na to!"

"Hele sorry, já to nedám... vůbec jsem nespal."

No co se dá dělat. Lepší si to přiznat hned na startu, než to zjistit v půli cesty a pak se krkolomně vracet. Trochu mě to mrzí, jasně. Ale respekt k parťákovi a ke svému tělu je v horách základ. Takže se otáčím a ještě na chvilku zavírám oči.

Druhé probuzení přichází už za svitu slunce. Přemýšlíme, co s načatým životem. Variant je několik, ale nakonec padá rozhodnutí: pojedeme na Grossglockner.

Když spěch není na místě

Pomalu se přesouváme a cestou si říkám, že bychom si to mohli udělat hezky – zastavit se někde na pořádný oběd. Restaurací moc nepotkáváme, takže zastavujeme až v Kals am Grossglockner, kde si v Gamsalm dáváme výbornou pizzu, rádler a kávu.

Když vidíme sjezdovky kolem, nedá nám to. Jdeme si půjčit lyže, kupujeme skipas a zbytek odpoledne si užíváme na svahu. Je to moje poprvé... Letošní. :D Tak to taky vypadá. Po čtvrté hodině končíme, vracíme lyže a pokračujeme pod Glockner.

Vzpomínkový optimismus a realita sněhu

Na Glockneru jsem byl už několikrát – a když jsem nad tím přemýšlel, tak vlastně jen jednou v létě. Projíždíme mýtnou bránou, parkujeme, rychle se přebalujeme a hurá směr Stüdlhütte. Konkrétně k jejich nouzovému útočišti – winterraum už bohužel díky vandalům nefunguje.

Říkám si, že za chvilku jsme tam. Ach, ten vzpomínkový optimismus! Cca po třech hodinách se konečně dostáváme k chatě. Množství sněhu značně znepříjemňovalo cestu – často jsme se brodili po kolena.

Uvnitř už jsou dva Rakušané, kteří byli během dne na vrcholu, a někdo spí nahoře v patře (v průběhu noci o sobě dává dosti hlasitě vědět chrápáním). Vaříme jídlo, čaj a zabíráme místa na lavičkách. O tepelný komfort se celou noc stará jeden z rakouských kluků, který po polínku přikládá do kamen – měl jen letní spacák.

Když je na řadě vytrvalost

Ráno vstáváme... nevím jestli v pět nebo v šest. Tentokrát jsem oka nezamhouřil já. Sice se mnou není moc řeč, ale přijde mi škoda to zabalit jen kvůli nedostatku spánku. Po snídani vyrážíme.

Pro výstup jsme zvolili normálku přes chatu Erzherzog-Johann. Trochu jsme měli strach ze sněhu, že se budeme propadat, ale nakonec to nebylo zas tak hrozné. Asi nejhorší podmínky, co jsem tam zažil, ale ne nereálné.

Tempo nemáme nijak závratné a nikam nepospícháme. Užíváme si krásný východ slunce a cca za dvě hodiny jsme na Erzherzog. Dáváme svačinu, kocháme se výhledem a pomalu se odhodláváme na cestu k vrcholu.

Zpočátku ještě kus po ledovci, potom přichází vrcholový hřeben. Konečně i trochu toho lezení! Počasí nám vyšlo úplně parádně – slunko svítí, vítr téměř žádný. Kolem jedenácté jsme na vrcholu. Rychlá svačina a zase dolů.

Domů s úsměvem

Cca v 15:00 jsme u auta a vyrážíme domů. Kolem jedné ráno padám do postele a konečně – spánek!

Mimo jiné cílem tohoto výletu bylo otestovat mačky od Edelridu. Konkrétně jsme zkoušeli Edelrid Demon Auto a cepíny Edelrid Riot. Abych se přiznal, kdybych věděl, že půjdeme touto cestou, zvolil bych jiný model maček i cepínu – ale i tak bylo skvělé je vyzkoušet v praxi. Brzy se s vámi podělíme o bližší info v dalším článku, až je otestujeme i v jiném terénu.

Co si z toho odnášíme? Někdy v horách nejde všechno podle plánu. A je to v pohodě. Důležité je umět reagovat, respektovat sebe i parťáka, a najít si vlastní tempo. Protože hory nikam neutečou – a každý výstup je stejně úžasný jako ten, co jste původně plánovali.

Lukáš z DoSkal