První vícedélka: co musíš umět, než vyrazíš do hor

Na sportovce dolezeš k řetězu, sedneš si do lana, necháš se spustit a za pár minut stojíš zpátky u batohu. Ve vícedélce to takhle nefunguje. Dolezeš na štand, zajistíš sebe, dobereš parťáka, předáte si materiál, vyřešíte lano, někdo leze dál, někdo jistí, nahoře přijde sestup nebo slanění. A když se něco pokazí, většinou to netrvá pět minut.

Právě proto je vícedélkové lezení tak krásné. Najednou nelezeš jen cestu. Lezeš celý příběh. Nástup, stěnu, štandy, počasí, sestup, únavu, domluvu s parťákem a vlastní schopnost zůstat klidný, když už nejsi na zemi.

Vícedélka není dlouhá sportovka

Největší chyba je vzít zkušenost ze skal a jen ji natáhnout do výšky. „Lezu šestky na sportovkách, tak nějakou čtyřkovou vícedélku dám.“ Možná ano. Ale obtížnost v průvodci je jen jedna část reality.

Ve vícedélce řešíš víc věcí najednou. Kde je další štand. Jestli ti půjde lano přes hranu. Jestli druholezec vybere založené jištění. Jestli máš dost materiálu. Jestli se domluvíte, když na sebe neuvidíte. Jestli zvládnete slanit, když začne pršet. Jestli se z lehké cesty nestane dlouhý den jen proto, že na každém štandu ztratíte dvacet minut.

Hory nemají rády zmatek. A vícedélky zmatek odhalí rychle.

1. Musíš umět štandovat

Štand je místo, kde se z lezení stává horolezectví. Není to jen zastávka mezi délkami. Je to bod, který drží vás oba, materiál, další jištění a často i celou psychiku dvojky.

Před první vícedélkou musíš vědět, jak se na štandu zajistit, jak do něj bezpečně dobrat druholezce, jak přejít z dobírání do dalšího jištění a jak si uspořádat lano tak, aby se z něj nestala hromada uzlů ve chvíli, kdy má parťák vyrážet dál.

Nejde o to znát jeden hezký obrázek z internetu. Jde o to umět systém použít na reálném štandu: na dvou borhácích, v kruzích, na vlastním jištění, na malé polici, ve větru, s batohem, když pod tebou někdo leze a nad tebou další dvojka spěchá.

Pokud na štandu začneš přemýšlet úplně od nuly, je pozdě. Ve vícedélce má být štand rutinní práce, ne tvořivá improvizace.

2. Musíš umět jistit druholezce

Jistit ze země a jistit druholezce ze štandu jsou dvě různé situace. Dole máš prostor, stojíš pohodlně a většinou vidíš lezce. Ve stěně sedíš nebo stojíš v omezeném místě, pracuješ s lanem pod sebou, druholezce často nevidíš a všechno musí být čisté.

Musíš vědět, jaké jistítko používáš, jak se v daném režimu zakládá, jak se odblokuje pod zatížením a co uděláš, když druholezec v těžkém místě visí, nemůže dál nebo potřebuje pomoct. Tohle není věc, kterou chceš poprvé řešit dvě stě metrů nad nástupem.

3. Musíte mít domluvené povely

Na skalce si často vystačíš s pár slovy. Ve vícedélce se ale může stát, že na sebe nevidíte, neslyšíte nebo slyšíte jen půlku. Vítr, roh stěny, vzdálenost, jiná dvojka vedle vás. Najednou je z obyčejného „můžeš“ nebezpečná hádanka.

Před cestou si domluvte jasný systém. Kdy je parťák zajištěný. Kdy se ruší jištění. Kdy leze. Kdy dobíráš. Co znamená tahání lana. Co uděláte, když se neslyšíte. A hlavně: nepoužívejte povely, které si můžete splést s partou vedle.

Dobrá dvojka nemluví pořád. Dobrá dvojka mluví přesně.

4. Slaňování musíš mít nacvičené

Slaňování je zvláštní disciplína. Vypadá jednoduše, dokud jsi odpočatý, je hezky a všechno jde podle plánu. Jenže často slaňuješ na konci dne, unavený, s horším počasím za zády a s hlavou už trochu dole u auta.

Musíš umět založit slanění, zůstat po celou dobu připojený ke štandu, hlídat konce lana, používat zálohu, správně stáhnout lano a nepustit ho tam, kde ho už nedostaneš zpátky. U vícedélek platí jednoduchá věta: cesta nekončí nahoře. Končí až ve chvíli, kdy stojíte bezpečně dole.

Petzl ve svých technických materiálech připomíná, že při slaňování je potřeba zvýšená pozornost a organizace, protože únava po dolezení často zvyšuje riziko chyby. To sedí. Největší průšvihy často nevzniknou v nejtěžším kroku, ale v „už to máme“ režimu.

5. Musíš číst topo a sestup

U sportovky si můžeš dovolit podívat se zespodu a nějak to zkusit. U vícedélky je to slabý plán. Potřebuješ vědět, kudy cesta vede, kde jsou štandy, jak dlouhé jsou délky, jaký materiál se hodí, jestli se slaní nebo sestupuje pěšky a kde je možné ustoupit.

Hodně začátečníků podcení sestup. Přitom právě sestup bývá v horách plnohodnotná část túry. Lezečky už máš sundané, koncentrace padá, lano je sbalené, přichází suť, tráva, exponovaný chodník nebo hledání správného žlabu. Kdo nezná sestup, nezná celou cestu.

6. Materiál se bere podle cesty, ne podle zvyku

Na sportovní vícedélku v dobře odjištěné oblasti budeš brát jiný materiál než do horské klasiky se smíšeným jištěním. Někdy stačí expresky, smyčky a jistící pomůcka. Jindy potřebuješ vklíněnce, friendy, delší smyčky, prusíky, materiál na ústup a lano podle typu sestupu.

Obecný seznam je užitečný jen jako začátek. Na vícedélce budeš určitě potřebovat helmu, sedák, odpovídající lano, jistítko pro práci s jedním nebo dvěma prameny, expresky, smyčky, zamykací karabiny, prusík, lékárničku, čelovku, jídlo, pití, mapu a topo. Ale konečný výběr vždycky určuje konkrétní cesta.

Materiál na sedáku nemá dokazovat, že vypadáš zkušeně. Má odpovídat tomu, co tě ve stěně čeká.

7. Počasí a čas nejsou kulisa

Vícedélka má jednu nepříjemnou vlastnost: zpomalení se násobí. Deset minut navíc na každém štandu, špatně stažené lano, hledání správné linie, předbíhání dvojky před vámi, horší sestup. Z pohodové půldenní cesty je najednou návrat za tmy.

Začni brzy. Sleduj předpověď. Měj časovou rezervu. Nelez do stěny, když už zespodu vidíš, že počasí má špatný výraz. A hlavně neber ústup jako prohru. Otočit včas je normální horolezecké rozhodnutí, ne slabost.

V horách často nerozhoduje, kdo leze nejtěžší číslo. Rozhoduje, kdo udělá správné rozhodnutí dřív, než ho k tomu donutí situace.

8. Musíš mít parťáka, ne jen spolulezce

Ve vícedélce jsi s druhým člověkem svázaný doslova. Potřebuješ vědět, jak jistí, jak reaguje pod tlakem, jestli umí štandovat, jestli umí slanit, jestli řekne včas „nevím“ a jestli se umíte domluvit bez zbytečného ega.

Silný lezec bez systému není automaticky dobrý parťák do vícedélky. A opatrný lezec, který má pořádek v laně, kontroluje věci a umí přemýšlet, může být ve stěně mnohem cennější než někdo, kdo jen rychle tahá.

Co bych chtěl umět před první vícedélkou

• bezpečně se navázat a udělat partnerskou kontrolu
• jistit prvolezce i druholezce
• zajistit sebe na štandu a dobrat parťáka
• předat materiál a připravit další délku bez chaosu
• pracovat s lanem tak, aby volně běželo
• slanit se zálohou a hlídat konce lana
• číst topo, nástup a sestup
• domluvit povely a postup při horší komunikaci
• vybrat materiál podle konkrétní cesty
• poznat, kdy je lepší otočit

Kde začít

První vícedélku nevybírej podle nejhezčí fotky. Vyber dobře odjištěnou, přehlednou cestu s jasným sestupem, rozumnou délkou a obtížností hluboko pod tím, co běžně lezeš na jednodélkách. První vícedélka nemá být zkouška ega. Má být zkouška systému.

Ideální je jít poprvé s někým, kdo ví, co dělá. Instruktor, zkušený parťák, horský vůdce. Ne proto, že bys byl neschopný. Ale protože ve vícedélce se nejrychleji učíš na reálných situacích. A některé reálné situace nechceš poprvé objevovat sám.

Jak to navazuje na Vršič a Julky

Sedlo Vršič a Julské Alpy jsou krásná motivace. Člověk se podívá na Malou Mojstrovku, Nad Šitom glava nebo Prisank a začne cítit, že lezení nemusí končit u posledního borháku na skalce. Jenže právě takové oblasti dobře ukazují, proč má příprava smysl.

Krátký nástup neznamená jednoduchý podnik. Lehčí obtížnost neznamená nulové riziko. A krásná stěna neznamená, že ti odpustí nepořádek v laně, špatně domluvené povely nebo neznalost slanění.

Vícedélky jsou nádherné právě proto, že tě pustí dál. Výš, hlouběji do hor, víc do prostoru. Ale chtějí za to jednu věc: abys k nim přišel připravený.